╬ ♥††† blog of millhouse †††cz?♥╬

Posmrtný život je mnohem rozmanitější, než jste kdy doufali!

Jednou možná nevyberete zatáčku nebo se manžel vaší přítelkyně vrátí dřív a vy konečně poznáte, jaké to je na druhé straně. Nám docela záleží na tom, čím se budeme zabývat po pohřbu, a jestli jste na tom stejně, máme pro vás skvělou zprávu. Vyšlapali jsme vám cestu.

Teď, po roce našeho tajného projektu Thanatos s krycím názvem Esquire pod drnem, můžeme zodpovědně prohlásit, že podobu posmrtného života si každý může vybrat. Náš tým, složený z Msgre. Davida Rozikruze, doktora Knoblocha a Bronského, který se v dětství otrávil svítiplynem, věnoval výzkumu každou volnou chvilku. Ve sklepeních Heidelberské univerzity, kde Rozikruz přednáší religionistiku, proseděli nad heretickými spisy mnoho dní a nocí.

Bronski absolvoval bezpočet zážitků blízkosti smrti, ať už v automobilu, s hřebíkem v zásuvce, nebo se svými oblíbenými prášky na spaní, a někdejší ministrant Knobloch se mezitím modlil, ať to všechno dobře dopadne. A výsledek se nakonec dostavil. Víme s jistotou hraničící s totálním vědeckým přesvědčením, že podobu posmrtného života si každý může zvolit sám. Ano, tak jednoduché to je. Odborně řečeno, ve vašem duševním ústrojí existuje něco jako vysílač, který můžete naladit různými způsoby. No a v okamžiku, kdy odložíte hardware, se prostě dostanete do prostředí, na které jste se naladili. Tuhle jednoduchou, ale geniální pravdu ostatně mimoděk potvrzují i vědecké kapacity. Už přes půl století probíhají výzkumy zážitků blízkosti smrti a obživlí pacienti hlásí spoustu vizí. Často se setkávají například s Ježíšem.

...A právě tady Rozikruzův tým zpozorněl. Jeden německý vědec, jehož jméno měl zjistit Bronski, ale nějak to neklaplo, k tomu totiž prohlásil: „Kdyby měl při těsném předsmrtném zážitku vidění Krista jihoamerický indián, který v životě neslyšel o křesťanství, to by bylo pozoruhodné. V křesťanské společnosti to ale pozoruhodné není.“ „Což znamená,“ začal Bronski, který je v podstatě žena, a má tedy dar logiky, „že před smrtí stačí vyrazit mezi...“ Pro Rozikruze pak už bylo snadné větu dokončit a připsat si většinu zásluh. Takže: Buďte v pohodě, můžete si vybrat posmrtný život, jaký chcete. Trh se záhrobím je prakticky nevyčerpatelný, a když se pevně rozhodnete zemřít jako Eskymák, musí vás pustit do ráje plného tučných tuleňů. A nemusíte zrovna jezdit do Grónska, jak měl na mysli zbytečně přímočarý Bronski. Prostě si občas zopákněte, kam byste po definitivním zakukání rád. Tak třeba:

Inuité: „Vymačkáme z vás šťávu!“

Jestli jste outdoorový typ a bez extrémních sportů pro vás nemá smysl život ani smrt, mohlo by se vám v eskymáckém záhrobí líbit. Přitom máte na výběr ze dvou rezervací podle toho, jestli
jste spíš potápěč, nebo máte radši boty v suchu. Před definitivním přijetím do eskymáckého záhrobí vás ale čeká roční školení. Během téhle čekací lhůty se musíte zbavit všech pozemských tekutin a maximálně odhmotnit svoje tělo, protože šťastní mrtví Inuité rozhodně nestojí o to, aby mezi nimi pobíhali napůl rozložení zombíci.

A zase máte na výběr: Buď se proplazíte pod obří napnutou kůží, která z vás všechny přebytečné šťávy vymačká, nebo se vrhnete na skály „srázu světa“, kde pokojně vykrvácíte. Zkušení mrtví ovšem doporučují soustředit se spíš na podmořský ráj, kde můžete lovit prakticky všechno, co se hýbe, zatímco v nebi se musíte spokojit s drůbeží a bobulemi. Do vodnické říše se dostanete automaticky, když umřete na moři, nebe je vyhrazeno nebožtíkům pochovaným v kamenných mohylách. Ale - jako ve všem, dá se to zařídit: Když vás pozůstalí nechají tři dny ležet na čáře přílivu a pak vás mrsknou do vln, můžete nakonec lovit tuleně a dělat si je na nebeských bobulích.

S věrným PC na věčné časy!

Možná je pro vás nejlepším místem na světě obrazovka vašeho počítače. A možná jste se svým elektronickým kámošem za ta léta projíždění pornostránek navázal tak důvěrný vztah, že se od něj nechcete odloučit ani pod drnem. No a protože ve většině záhrobí byste mohl mít problém s dobíjením baterek, musíte se za kámošem vypravit do Křemíkového nebe. Existují dokonce teorie naznačující, že Křemíkový ráj, kam odcházejí všechny aspoň trochu inteligentní elektrospotřebiče, je ve skutečnosti jediným existujícím nebem. Kryton z Červeného trapaslíka má v tomto ohledu jasno: „Lidské nebe? To je jenom pohádka, kterou si někdo vymyslel, aby se lidi nezbláznili.“ No, ať se vám mezi elektrošrotem líbí, a kdyby to náhodou klaplo, dejte zprávu na esquire@stratosfera.cz. A kdybyste tam někdy náhodou narazil na Billa Gatese, vyřiďte mu, že za Windows by si zasloužil normální kotel a čerta s vidlemi.

Kde si hraje Clannad

Máire Ní Bhraonáin, Ciarán Ó Braonáin, Noel Ó Dúgáin, Pádraig Ó Dúgáin, Pól Ó Braonáin - nejspíš je vám jasné, že lidé s takovými jmény nemohou skončit v nějakém trapném bartvotiskovém nebi, v němž andělé hrají na varhany Brahmse. A jestli jste podobně jako náš grafik Surban houževnatým konzumentem keltské hudby a fanouškem skupiny Clannad, možná se budete jednou chtít vypravit za nimi a nad posvátným druidským ohněm zapřemítat o říších dávných časů, kdy muži ještě byli muži, ženy ženami a meče měli všichni ostré jako svině.

No a jak na to: Nejdřív musíte nasednout na skleněnou loď, která by vás - pokud nic nekiksne - měla dopravit na ostrov Avalon, kam po smrti odcházejí všichni Keltové a nejúspěšnější členové Irské republikánské armády. Správné pobřeží poznáte podle věže, a když za ní pak uvidíte idylickou rovinu osázenou stromy se stříbrnými větvemi a zlatými jablky, zatímco v potocích vesele zurčí víno a medovina.

A teď to přijde: I když zaživa vypadáte jako kříženec ořezávátka a nosorožce, na avalonských pláních automaticky zkrásníte, a logicky tedy kolem vás budou pobíhat samé nádherné ženy a jako bonus i velká stáda prasat. Většinu času budete tedy pařit, opékat řízky, souložit a pravděpodobně poslouchat asi tak tisícovku keltských kapel. Takže jestli máte strach, že vám z tolika irských harf hrábne, vemte to přes Křemíkové nebe a přitáhněte pár iPodů s hip hopem a sluneční baterie.

Těžké boje padlých pánů

Existují neposední tvorové, kteří si nechtějí odpočinout ani po smrti. Nemůžou, jsou příliš činorodí. Chtějí bojovat o přízeň diváků, jako třeba Libor Bouček, nebo si nedají pokoj se svatými válkami všeho druhu a třeba na Avalonu by se pekelně nudili, dělali bordel a možná by se pokusili vymlátit prasata pod záminkou, že nejsou dostatečně čistá. Naštěstí je tu pár zásvětních chlívků i pro ně. Vypadá to tam přibližně jako ve hře Fallen Lords, která poměrně zdařile imituje záhrobí nenapravitelných bojovníků za svou věc. Je plná andělů, démonů a nemrtvých duší, které se mezi sebou řežou vším, co jim padne pod ruku, a největší sranda spočívá v tom, že to všichni jako obvykle myslí dobře.

Za prkennou ohradou

Rozikruz se při pátrání po vhodném záhrobí kromě jiných světadílů vypravil i do Asie - a tam, v horách pevninské Malajsie, se o této otázce radil se šamankou kmene Temuan. Awa, sexuálně velice čilá stařena, se právě pomocí kouzel pokoušela dostat do postele mladého milence své vnučky. Tohle jí bohužel nevyšlo, ale jinak prakticky celý život nedělá nic jiného, než pomocí posvátných písní a příslušných duchů cestuje do záhrobních oblastí svého kmene.

Pokud byste měl zájem o temuanský druhý břeh, měl byste být něco jako vegan se zájmem o lezení po kopcích. „Po smrti odcházíme do svatých hor. Je tam krásně, spousta ovoce a žádný starosti,“ ujistila nás Awa a pro Knoblochovy potřeby dodala, že když se někdo za života chová špatně (například celé dny spí na redakčním kanapi), jeho duch se ztratí. „Navždycky?“ zeptal se s nadějí v hlase Bronski. „Ne, proč navždycky? Jak by se mohlo něco stát navždycky?“ zklamala ji Awa, z čehož Knobloch vyvodil, že až se zase najde, může si jít znova lehnout. A jak už tak známe zdejší absurdní svět, klidně to tak může dopadnout.

Jak pravil Zarathuštra

Pokud jako každý rozumný člověk dneška praktikujete zoroastrismus, můžeme vám jen pogratulovat. Nejdřív počkáte u svého odloženého těla přibližně tři dny. Můžete tak v klidu pozorovat, jak vám nejlepší kámoš nenápadně sundavá hodinky, a s překvapením zaznamenáte, že přítelkyně najednou říká „broučku“ tlusté chlupaté opici v obleku. Je vám to fuk, protože máte v hlavě důležitější věci. Koncem třetí noci se zvedne vítr. A teď máte dvě možnosti: V lepším případě zavane z jihu, bude vonět a před vámi se objeví Daéná neboli personifikace vašich dobrých myšlenek (patnáctiletá holka s fantastickým tělem) a přes tři nebeské sféry vás doprovodí do ráje.

Jestli jste ale zlobil, zvedne se smradlavý vichr ze severu, potkáte starou ohyzdnou babici, která vás doprovodí..., víte, kam... Problém je v tom, že nikdy nevíte, jaký vítr přijde, takže ty tři dny čekání a otrhávání kopretiny jsou docela adrenalin. Tenhle příběh má v zoroastrismu ještě další, klasičtější podobu: Daéná přijde se psy a povede vás na Most rozhodčího, který má tu nepříjemnou vlastnost, že se pod nohama nezávadných lidí rozšiřuje, zatímco kdyby se přiblížil Knobloch, ztenčí se na šířku břitu břitvy. Načež se vám přihodí bezpočet dalších neuvěřitelných dobrodružství hodných velkého hráče, ale... No, uvidíte sám.

Bierfest in memoriam

Valhala. Uřvaní Vikingové. Prsaté valkýry. Pivo. Sex. Nesmrtelný kanec Sehrím, jehož maso jeden večer sežerete a druhý den ráno má zase pořádné šunky. Jestli jste tak trochu živočich, baví vás to v hospodách a dáváte přednost dokulata stavěným blondýnám, je severská Valhala místem přímo pro vás. Má to ovšem háček - do síně žranic a prostopášnosti se dostanou jen bojovníci, které někdo sejmul v bitvě.

Nicméně tuhle podmínku dokázali oblafnout už staří válečníci. Když cítili, že se blíží „vykašlání kašpara“, nechávali se od kamarádů probodnout mečem nebo aspoň rituálně poranit kopím - a brány síně padlých neboli Valhaly (na jejíž střeše mimochodem postávali jelen a koza a dojili medovinu) měli rázem dokořán. Podle Bronského by v dnešních choulostivějších dnech mělo bohatě stačit bodnutí jehlou - což znamená, že si můžete těsně před odchodem šlehnout. Třeba vitaminovou injekci nebo tak něco.

Tak si to po smrti užijte, a kdybyste se náhodou zdrželi v nějaké hinduistické reinkarnační pasti - všechna naše záhrobí budou k dispozici i příště, stačí se rozhodnout.

Surbanův kult Velkého Jirčana