Jdi na obsah Jdi na menu
 




   Řád templářů



Řád templářů byl největším a nejmocnějším křesťanským rytířským řádem středověku. Celý název řádu zněl Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu (Pauperes commitiones Christi templique Salomonici), obecně se používá termín templářští rytíři či templáři. Řád byl založen roku nebo 1119 jako důsledek první křížové výpravy do Svaté země (1096-1099). Úkolem řádu bylo pomoci chránit nově založené Jeruzalémské království proti nepřátelským muslimským sousedům a zajistit bezpečnost pro zástupy poutníku z Evropy, putující do Jeruzaléma po jeho obsazení. Jejich odznakem byly bílé pláště, doplněné záhy o typické červené kříže.


Základem řádu byl devítičlenný spolek francouzských rytířů v čele s Hugonem de Payns a Godefroyem de Saint Omer na ochranu poutníků mezi Jeruzalémem a Jaffou, založený roku 1118 nebo 1119. Řád dostal jako své sídlo mešitu Kubbat as-Sachrá (Skalní chrám), stojící v místě, kde stával dříve Šalomounův chrám. Z latinského výrazu pro chrám templum pochází také název řádu. Řád se nejdříve přidal k řeholi sv. Augustina. O rozmach řádu a uznání řehole na koncilu v Troyes roku 1129 se významně zasloužil opat cisterciáckého kláštera v Clairvaux sv. Bernard, který templáře podporoval a byl autorem prvního Řádu, jímž se činnost templářů začal řídit.

Templáři přepravovali z Evropy do Palestiny peníze a majetek křižáků a z těchto transakcí rychle zbohatli. Rozvinuli dobře fungující bankovní systém, který brzy začali využívat i evropští panovníci a šlechta. Bohatli i na směně evropských měn na platidla jeruzalémského království, transportu poutníků do Svaté země apod. Po pádu jeruzalémského království v roce 1187, respektive poslední pevnosti v Akkonu v roce 1291 se templáři přesunuli na Kypr. Již předtím ale řád tušil, že se nepodaří křižácké panství na východě udržet dlouho, proto rozvíjel své další aktivity především v Evropě. V roce 1212 tak vybudovali v Paříži na pozemcích darovaných řádu Ludvíkem VII. budoucí sídlo řádu Templ, kde sídlili po odchodu z Kypru. V té době již původní smysl řádu, tj. ochrana poutníků, zcela zmizel. Řád se dále věnoval převážně jen bankovnictví. Pařížský Templ sloužil jako velká pokladnice a banka, byla zde uložena i velká část královského pokladu ve speciálně k tomu vybudované věži. Sloužil však i jako útočiště pro pronásledované, které využil při bouřích v roce 1306 sám král Filip IV. sličný.

Templáři byli bohatí a samostatní, nepodléhali světské moci ani biskupům. Sloužili pouze zájmům papeže. To samozřejmě popuzovalo světské panovníky. Filip IV. Sličný v letech1307-1312 proti templářům nakonec zakročil, jelikož mu templáři údajně odmítli přispět na jeho válečné výlohy. Dost možná však posloužili jen jako prostředek králova boje proti papežské stolici a svrchovanosti papeže nad světskými panovníky. Řád uzavřený před okolním světem přirozeně obklopovalo mnoho tajemství a dohadů, kterých král využil k obviněním, která byla proti řádu vznesena mnohdy neprávem. Templáři byli mimo jiné obviněni z kacířství, neúcty k svátosti oltářní, sodomie.

Francouzský král se snažil přimět papeže, aby templáře exkomunikoval, což ale odmítli, přes značný nátlak, jak Bonifác VIII., tak i jeho nástupce Benedikt XI. Až následující papež, Klement V., souhlasil s Filipovými požadavky vůči templářům (jakož i s řadou dalších požadavků vůči církvi). Právě tento papež později přesunul sídlo papeže do Avigonu (který sice v té době nebyl součástí Francie, nicméně Petarka v této souvislosti hovořil o "babylonském zajetí"). Je pravděpodobné, že templáři se dozvěděli o přípravách útoku proti jejich řádu, ale patrně ho nepovažovali za příliš reálný. Skutečností nicméně je, že lodě templářské flotily z přístavů odpluly a po útoku na řád se přemístily do portugalských přístavů, mnoho řádových pokladů bylo převezeno a tajné dokumenty zničeny. 13. října 1307 ("nešťastný pátek třináctého") bylo zahájeno rozsáhlé zatýkání templářů ve Francii. Rytíři se nicméně nepostavili na odpor a bylo tak zatčeno na 5 000 rytířů včetně velmistra řádu Jacquease de Molay. Zatýkání templářů bylo papežem nařízeno i dalším evropským panovníkům, ale nařízení se setkalo jen s malým ohlasem.

Zatčení templáři strávili téměř rok ve vězení, což mnohé zlomilo k tomu, že přiznali vinu, jiné zlomilo použití útrpného práva. Postava Jacquese de Molay je v této chvíli zajímavá tím, že opakovaně měnil svou výpověď a nakonec odmítl hájit řád. Samotné procesy trvaly celkem sedm let, během nichž řada templářů odvolala svá prvotní přiznání, což pro ně ale znamenalo rozsudek smrti, kdy prvních 54 templářů bylo upáleno v Paříži 11. května 1310. Po oficiálním zrušení řádu papežskou bulou Vox in Excelso v roce 1312 byla většina zbylých templářů propuštěna na svobodu, zbývali jen velmistr a tři další představení řádu. Ti byli v 18. března 1314 odsouzeni k doživotnímu vězení. Nato ale velmistr Jackues de Molay a preceptor Geoffroy de Charnay popřeli znovu obvinění a ještě týž večer byli na králův příkaz upáleni.

Majetek řádu templářů byl oficiálně předán johanitům, kteří byli jejich velkými rivaly, což se projevovalo již ve Svaté zemi. I oni se však museli vzdát činnosti v bankovnictví. Ve skutečnosti získal velkou část majetku templářů Filip IV. i anglický král Edvard II., který také současně rozpustil řád v Anglii. V Německu templáři tolik populární jako ve Francii a Anglii nebyli, neboť jim tu konkuroval řád německých rytířů.

V některých zemích ale řád zcela nezanikl. Na Pyrenejském poloostrově odmítl aragonský král Jakub II.. předat majetek templářů johanitům. Založil nový řád rytířů z Montesy a přesvědčil papeže, že tento nový řád mohl hospodařit s aragonským majetkem templářského řádu. Podobný postup zvolil portugalský král Diniz, který založil Řád kristův (Christi Militia). Ten zřejmě sehrál významnou roli při podpoře prvních portugalských námořních výprav. Rovněž ve Skotsku odmítl král Robert uposlechnout papežovy výzvy k likvidaci řádu, ostatně sám byl v papežské klatbě


 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář